Kostel je svědkem živé víry nás a našich předků a proto je také živou stavbou, která má svůj začátek ale také svůj vývoj zaznamenaný v rekonstrukcích a přestavbách. Zobrazuje tak na sobě různá historická období ale i lidi, kteří v nich žili, jejich priority, víru i nadání. Kostel svatého Martina má za sebou poměrně pohnutou historii. K odkrytí a popsání mnoha detailů jeho vývoje přitom hlavně pomohl stavebně historický a architektonický průzkum v r. 1990.  

Umístění kostela v krajině bylo dáno původní polohou vesnice Řepy, která se rozkládala na svažitém terénu podél Litovického potoka, to znamená severním směrem od kostela. Ten se tehdy tyčil nad obcí na mírném návrší a ještě nebyl obklopen okolní obytnou a hospodářskou zástavbou, jak je tomu dnes.          

Z archeologického průzkumu víme, že v okolí současného kostela se od 13. století pohřbívalo. Celkem zde bylo odkryto 119 hrobů. Pohřbívání zde pokračovalo až do 19. století, kdy byl v Řepích vybudován v r. 1837 hřbitov nový. Většina hrobů neměla milodary, některé obsahovaly růžence s bronzovými přívěsky, medailonky či knoflíky, jeden bronzovou náušnici a hrot kuše. Pod pohřební vrstvou v místech, kde je dnes vstup ke kostelu (vrátka), byly také nalezeny zbytky zdiva a zuhelnatělé trámové konstrukce sestávající ze tří kusů. Prohořelá byla rovněž jílová podlaha, takže není pochyb o způsobu zániku objektu, kterým byl mohutný požár. Podle dalších ohořelých míst se dá usuzovat, že zde mohl být ve 12. století stavěn nebo postaven kostelík dřevěný po jehož požáru byl postaven kostel kamenný. Pod podlahou lodi současného kostela byly také odhaleno 7 hrobových jam. V zásypu byly nalezeny střepy keramiky datované mezi 12. - 14. stol. Všechny jámy ve východní části lodi překrývala destrukční vrstva složená z opukových bloků a malty, z jejíž báze pochází stříbrný haléř Ferdinanda I. datovaný před r. 1533. 

PRVNÍ ZPRÁVA, v níž je kamenný kostel sv. Martina výslovně uveden, pochází z r. 1368, kdy je zaznamenán jako filiální kostel farního kostela v Liboci. Tak tomu bylo podle dochovaných pamětí i ve století dvacátém. Po ustanovení samostatné řepské farnosti ke dni 1. července 1996 se stal kostelem farním.

Jeho vznik ovšem spadá do dřívější doby. Starší studie historie kostela uvádějí jeho počátek někdy kolem poloviny 12. století benediktinskými mnichy z Břevnova. Avšak podle nejnovějších archeologických studií, můžeme odhadovat jeho počátek spíše do první poloviny 13. stol. a jako stavebníka považovat pražského měšťana Frovína, který ves Řepy od benediktinského opatství zakoupil v předchozích letech. (pozn 1)  K nejzávažnějším nálezům v lodi, přispívajícím k otázce datace výstavby původního dochovaného kostela, patří torzo keramické nádoby osazené u severní stěny do maltového lože přisedajícího k předzákladu. Na základě tvaru a zpracování lze její vznik klást do první poloviny 13. stol, blíže k roku 1200.

Stavba byla postavena v jednoduchém stylu a s ohledem na společenské postavení stavebníka nemohla být ovlivněna bohatým, pozdněrománským slohem hutí působících na stavbách v místech pražského hradu. Původní, ROMÁNSKOU PODOBU STAVBY lze charakterizovat takto: Nevelká obdélná loď byla zaklenuta valenou klenbou. Na východě přiléhala k lodi kulovou klenbou zaklenutá apsida a na západě hranolová věž. Kostel byl postaven z opukových kvádříků z nedalekých lomů - s podřezávanými spárami. Předpokládá se, že již v počátcích své existence byl kostel omítnut. Loď kostela má vnitřní rozměry 7,2 x 4,4 m. Interiér lodi byl přístupný od severu portálem s profilovaným ostěním. Ten byl také při nedávné opravě zrestaurován tak, že nad jeho vstupní římsou můžeme vidět původní zachovalý románský portál s tympanonem (konstrukce shora uzavírající dveřní nebo okenní prostor), který byl omítnutý a ozdobený štětcem malovaným křížem, který je opletený provlékaným a zalamovaným páskem v červeném tónu. (pozn 2)

V ose apsidy na východní straně bylo ranně středověké okno s půlkruhovým záklenkem a oboustranně sešikmeným ostěním z pečlivě otesaných opukových kvádříků.

Západní věž, dosahující v porovnání s drobnou lodí značných rozměrů (3,5 x 3 m ve vnitřní části), byla v přízemí i patře sklenuta křížovými klenbami bez žeber. Přízemí věže bylo bez dostupné z lodi a mohlo snad sloužit jako bezpečný depozitář cenných předmětů. První patro věže bylo přístupné portálkem od jihu přímo zvenčí, které sloužilo jako tribuna. Bylo též pozoruhodně spojeno s lodí: krátkým průchodem do jihozápadního koutu lodi, odkud bylo možné sestoupit po dřevěném schodišti dolů do lodi.

Jako další část původní románské stavby bylo nalezeno v apsidě 54 kusů původní románské dlažby a dále opukové základy menzy. Poslední původní okenní otvor byl odkryt na jižní straně věže. Později zazděné okno osvětlovalo kdysi první věžní patro. Další poměrně zásadní zjištění archeol. průzkumu bylo, že základové zdivo severní části věže a lodi bylo dokonale provázáno, což prokazuje, že loď i věž byly dílem jedné stavební etapy.

Z doby GOTICKÉ pochází kamenný sanktuář vytesaný v jediném bloku opuky a vložený do severní zdi apsidy, který byl nalezen pod novodobou omítkou.

Z nálezů při posledním archeol. výzkumu také vyplývá, že v 16 a 1. polovině 17. stol. (po třicetileté válce) nebyl objekt používán, což je ve shodě se zprávou o reconciliaci z roku 1667.

Kostel dále prošel v 18 stol. BAROKNÍ ÚPRAVOU ze které se nám zachovala placková klenba lodi, vydutá barokní kruchta na západní straně lodi, čtyři velká půlkruhem překlenutá barokní okna. Protože tehdy bylo  centrum vsi přeneseno ze severní na jižní stranu kostela, původní portál tedy ztratil opodstatnění, byl zazděn a nahrazen vchodem v jižní zdi lodi. V té době byla také kolem apsidy vystavěna zákristie, která byla propojena s kostelem probouraným dveřním vstupem v ose apsidy. Do apsidy byl vestavěn barokní oltář, který překryl původní středové okno, které bylo zazděno a místo něj probouráno nové - segmentem překlenuté větší barokní okno na jižní straně apsidy. 

V době KLASICISTNÍCH úprav (19. stol) byl také jižní vstup do kostela zaslepen a stávající hlavní vstup do svatyně byl otevřen v západní zdi věže. Také vnější plášť kostela je výsledkem těchto úprav. Tehdy byla také barokní kruchta prodloužena o dřevěnou pavlač, která byla odstraněna až v r. 1990. Exteriér kostela pokryly z převážné části nové omítky. Dodatečně přizděné byly také opěráky věže. Interiér kostela z této doby až do 70. let 20. století vypadal podle zprávy J. Doseděla následovně: „V apsidě stál dřevěný lakovaný klasicistní oltář se svatostánkem. Za oltářem byl úzký průchod do malé, zvenku přistavěné zákristie. Před kostelními lavicemi byla vlevo umístěná dřevěná kazatelna. Vedle ní na zdi visel asi metrový kříž a oltářík (snad relikviář) ve tvaru prosklené skříňky. Na hlavním oltáři byl zavěšen obraz svatého Martina, na pravé boční stěně obraz Božského Srdce Páně, oba od malíře Viléma Kandlera (19. stol). Kromě toho byly na stěnách porůznu rozvěšeny tři obrazy dalších světců. Malý vnitřní prostor, nadměrně zaplněný mobiliářem, působil neobyčejně stísněným dojmem. Apsida byla ve stropní části vymalována blankytně modrou barvou a posázena zlatými hvězdičkami. Varhany na malé kruchtě byly jednomanuálové, bez pedálu, asi 200 let staré. Podlaha byla poskládána z kameninových čtverců, našikmo položených a barevně prostřídaných ve tvaru šachovnice. K oltáři stoupaly dva schody.“ (pozn.3)

Z významnějších stavebních zásahů, zaznamenaných ve farní kronice Libocké farnosti, lze zmínit položení nové dlažby r. 1898. Namísto staré cihlové zde položil bubenečský mistr p. Frolík nové cementové dlaždice. Na podzim r. 1906 nechal P. Hálek zhotovit vkusné oplocení lemující kostelík, čímž se zamezilo znehodnocování stavby hospodářskými zvířaty.

V 70 letech 20. stol. byl kostel uzavřen a mobiliář z něj odvezen. Protože se o stavbu dále nikdo nestaral, začala rychle chátrat - v důsledku zavezení sousedního rybníka na návsi. Došlo ke změně hydrogeologických poměrů v podloží a poruše statiky celé stavby. To se navenek projevovalo mohutnými trhlinami ve zdech. Navíc se kostel stal terčem místních vandalů, kteří vstupovali i dovnitř rozbitými dveřmi. Okna byla prorezivělá, rovněž tak okapové žlaby a roury, omítka opadaná. Prostor kolem kostela se stával místem pro odkládání nepotřebného haraburdí.

V r. 1988 proběhly práce na statickém zajištění objektu podle projektu SÚPRMO. Počátkem roku 1990 bylo rozhodnuto o zboření přistavěné východní zákristie. Poté se stavebních prací ujala organizace hl. města Prahy Výstavba účelových staveb (VÚS). Přestože objednávka VÚS nepočítala se stavebně historickým průzkumem a stavební práce započaly, přistoupilo se urychleně, souběžně se začátkem rekonstrukce ve spolupráci s novým projektantem ing. arch. Havlasem k sondážním průzkumům, k nimž později přistoupil i archeologický výzkum. Doslova v posledním okamžiku tak byly získány cenné údaje, které značně rozšířily a upřesnily představy o dochování a stavební historii této poutavé drobné raně středověké stavby.

Jako farář v Liboci byl jmenován P. Vágner se (1. října 1989). Díky jeho přístupu nebyl kostel pouze zakonzervován v původním stavu, jak se předpokládalo, ale byly učiněny zásadní změny měnící jeho dosavadní podobu. V té době již byly podbetonovány základy, čímž se mělo dosáhnout zastavení praskání zdí, způsobené zasypáním rybníka, jenž s ním v minulosti sousedil. Podařilo se rehabilitovat románskou apsidu kostela zbořením nevhodně řešené zákristie a současně postavit v severovýchodní části kostela zákristii novou. Během opravy byly nalezené důležité stavební a výtvarné prvky kostela, zachovány a zvýrazněny. Románské prvky zůstaly nově nezakryté a dodávají stavbě historický ráz.

V současnosti je tedy kostel nevelkou jednolodní stavbou (loď v barokní úpravě) s půlválcovou východní apsidou (románská podoba) a západní hranolovou věží (klasicistní úprava). Zevně má loď hladké stěny posazené na maltovém soklu a v koruně opatřené profilovanou štukovou římsou. Na severu a jihu má po dvou půlkruhem překlenutých barokních oknech. Na severní vnější stěně můžeme vidět pozdně románský portál s tympanonem a malovaným křížem.

Loď je završená pozdněbarokní plackovou klenbou na přizděných pilastrech. Na západě lodi je vydutá barokní kruchta a na východě k ní přiléhá apsida se zachovalou konchou. Apsida má na východě původní románské okno, jehož spodní část později poničena (svisle roztržena) probouráním průchodu do zákristie pravděpodobně v 18 stol., což způsobilo jeho současný asymetrický tvar. V okně je moderní vitráž, darovaná skláři Jiřím Černohorským a Vilémem Voňkou, zobrazující stylizované přeseknutí pláště sv. Martina mečem. Na její severní straně je obnovený sanktuář vytesaný z jediného bloku opuky (pohled zevnitř...) v období gotiky, uzavřený kovanými dvířky. Lehce stlačený triumfální oblouk má na štukových pilastrech nasazeny barokní římsy se štukovými čabrakami. V několika nevelkých fragmentech byl na jižní straně apsidy nalezen zlomek patrně perutě křídla anděla malovaný štětcem černou barvou a pod ní torzo snad rozevláté draperie v okrovém tónu se zelenošedou kresbou z renesanční či barokní doby. Motivy dalších útržků odkrytých maleb na stěnách se nepodařilo identifikovat. Věž je pravděpodobně oproti původní středověké stavbě snížená při některé z následných přestaveb. Západní věž na soklu obloženém pískovcovými deskami má obě volná nároží zesílená nahoru se zužujícími opěráky. Mezi nimi je na západě obdélný pískovcový portál z 19. stol. Nad opěráky je věž horizontálně přepásána profilovanou římsou. V její horní části je na každé straně půlkruhem završené velké okno. Podvěží je zaklenuto plackovou klenbou. V prvním patře věže jsou dosud pod omítkami patrné výběhy křížové klenby, stržené někdy při barokní nebo klasicistní úpravě kostela. Na jihu prvního patra je původní ranně středověké okno. Z přízemí vedou do prvního patra věže schody zčásti vysekané do boční stěny. Odtud je také vstup na kruchtu, kam byly znovu umístěny (v 70. letech odvezené) opravené jednomanuálové varhany bez pedálů z roku 1861, pocházející nejspíše z dílny K. Schiffnera. Druhé a třetí patro se zvony je pak přístupné z prvního patra dřevěným schodištěm. Podkroví lodi je z druhého patra věže dostupné malým pravoúhlým otvorem. Mezi kamennými překlady, kryjícími průchod, je zasazen dřevěný trám se třemi otvory (ranně středověký prvek) po osazení svislých nedochovaných tyčí, jež kdysi patrně zamezovaly přístupu z věže na půdu lodi. V nejvyšším patře věže jsou umístěny dva zvony, menší hořejší je věnovaný sv. Václavovi (s reliéfem), větší spodní sv. Martinovi (nápisy: Řepy, V jubilejním roce 1948, ulit, R. Perner NÁR. P., Suché Vrbné u Č. Budějovic, Ke cti a chvále sv. Martina /sv. Václava). Na vrcholu věže je umístěna měděná báň s křížem. Uvnitř báně jsou uloženy údaje a reálie z roku 1912 a 1992.

Interiér

Po poslední rekonstrukci byly instalovány do prázdného prostoru plastiky současného umělce Josefa Bláhy ( Madona, Pieta, Kristus). Na jižní stěně je instalován obraz sv. Martina od Viléma Kandlera, který býval dříve na hlavním oltáři z 189. stol. Na jižní straně lodi obraz ukřižovaného Krista - od neznámého malíře. V nově přistavené zákristii jsou umístěny obrazy Vlastimila Bláhy (bratra Josefa...)

Vysvěcení nového oltáře v kostele sv. Martina pražským světícím biskupem Jaroslavem Škarvadou v roce 1991 se v Řepích po právu stalo velikou společenskou událostí.

Motiv proplétaného kříže na tympanonu původního severního vstupu do kostela spolu s dalšími atributy sv. Martina, mečem a pláštěm, přešel v r. 1993 se souhlasem Heraldické komise hl.města Prahy a po schválení PS ČR do znaku Městské části Praha 17.